Rozhovor s Libuší Jelenovou

Libuše Jelenová sepsala historii rodu Habětínů

Každý šlechtický rod má sepsanou historii a může se tak pochlubit svými předky. Málokdo ví, že stejně zajímavý rodokmen mohou mít i obyčejné rodiny. Jen musí najít někoho, kdo se vydá po stopách jejich předků a prapředků. Historii rodu Habětínů,  který  sídlí trvale od roku 1859 na samotě Amerika nedaleko Mořiny, sepsala Libuše Jelenová.

Jak jste se k sepisování rodokmenu Habětínů dostala?

Tomu nebudete věřit, ale nápad vznikl v mém dětství. Pamatuji si to jako by to bylo nedávno. Na Vánoce v roce 1941 jsem dostala knihu Boženy Němcové Babička. V té době jsem žila s maminkou Annou Příhodovou u své babičky Kateřiny Habětínové na statku Amerika. Babička mi také z knihy nejčastěji četla a přála si, abych o své babičce také jednou něco hezkého napsala. A já si jako malé dítě slíbila, že to udělám.

Dětské plány jsou něco jiného než skutečnost.

Samozřejmě, když jsem vyrostla a vdala se, odstěhovala jsem se do Karlových Varů, kde se mi narodili synové Radek a Stanislav, často jsem vzpomínala na krásnou přírodu Českého krasu, na babičku a na Ameriku. Přiznám se, že se mi stýskalo, a tak jsem si slíbila, že se jednou vrátím a splním babičce přání. Chtěla jsem napsat o historii rodu Habětínů.

Opravdu jste se vrátila, bydlíte v Berouně a historii rodiny své babičky jste věnovala hodně času. Bylo to těžké pátrat v minulosti?

Jednoduché to nebylo. Nejtěžší bylo sehnat podklady, musela jsem několikrát navštívit Státní archiv v Praze, obecní úřady v Loděnici, Karlštejně, Mezouni, ale také knihovny a další instituce. Když už jsou podklady pohromadě, zpracování už je jednodušší. Stačí si sednout a psát.

Co zajímavého jste vypátrala?

Počátek rodu Habětínů mě dovedl až na konec 9. a počátek 10. století. Kolébka prapředka rodu Habětínů se snad měla nacházet v osadě Lovaň (z francouzského Louvain) nad řekou Dylou v nynější střední Belgii. Tehdejší zakladatel rodu se jmenoval Jan Gaba. Patřil mezi nájemné bojovníky. Další zmínku o Gabětovi (už zbrojíři) můžeme najít v roce 1212. Tehdy se měl Gaběta, křestním jménem Jan, do Lovaně vrátit z nějaké vojenské výpravy a usadil se pak ve Slezsku. Následně od Přemyslovců dostal zemanskou usedlost nedaleko Břevnova, kde rozvíjel živnost platnéřskou. Jméno Gaba se postupně počešťovalo: Gaba, Gabicta, Gabietin, Habietín, Habětín.…

To je zajímavé, ale pořád jste daleko od Karlštejna i Mořiny.

Našla jsem údaj, že Věnceslav Habětín se svými povozy pomáhal při stavbě hradu Karlštejna. To znamená, že Habětínové měli už v této době určité pracovní povinnosti ke Karlštejnské oblasti.

V matrice uložené ve Státním archivu v Praze je uvedeno, že Václav Gabietín se narodil 25. 9. 1769 v obci Kuchař a zemřel 30. 5. 1852 jako gruntovní v Mezouni. Jeho syn Josef Gabietín, narozený 19. 5. 1802 v Mezouni,  byl  v obci rychtářem od roku 1848 do roku 1861.

Při svých služebních návštěvách na Karlštejně, si posteskl vrchnosti, že nemá kam umístit své dva syny. Celkem měl 11 dětí. Bylo mu doporučeno, aby si pronajal plošinu nad Karlovým Týnem. Byla to oblast, ke které měli Habětínové služební povinnosti už několik desetiletí. Nájemní smlouva byla uzavřena 1. 11. 1859.

Takže mezouňský rychtář se stal zakladatelem samoty Amerika?

Ano. Po dohodě s vrchností na Karlštejně uzavřel nájemní smlouvu na pozemek nacházející se na plošině nad Karlovým Týnem mezi obcemi Bubovice, Mořina, Kozolupy, Srbsko a Budňany. Pronajaté pozemky v té době měly několik názvů. Na Kopaninách u obecních luk, Plošina u obecních luk, Kadluvtýnská Kopanina apod. Josef Habětín začal prosazovat název Kadluvtýnská Kopanina zvaná Amerika. Pro něho to byla stejně panenská oblast, jako v té době Evropany osídlovaný kontinent Amerika.

On ale bydlel v Mezouni a jako rychtář tam měl své povinnosti, jak to vyřešil?

Svěřil pronajatý pozemek do péče svých dvou synů Václava a Martina. V Mezouni vykonával až do roku 1861 funkci starosty. V té době už název rychtář pro představitele obce neexistoval. Potom se svými syny hospodařil na Americe až do své smrti  28.10. 1881. Stavení, kde žili, bylo velmi skromné. Dochovala se olejomalba budovy. Pravnoučata Josefa Habětína prý tomu obrázku říkala Roztrhaná Amerika.

Jak se dál vyvíjel příběh rodiny?

Po smrti J. Habětína hospodařili na Americe oba synové Václav a Martin, po nich zase jejich synové. Václavův syn se narodil 28.10 1867 a dostal jméno po tátovi Václav. Stejné jméno dostal i Martinův syn, který se narodil 20. 9. 1872. Tito bratranci hospodařil na pronajatých pozemcích až do první světové války, protože pak museli narukovat. Starší Václav ve válce padl, mladší se vrátil koncem roku 1916 nakažený tuberkulózou. Doma na něj čekala manželka Kateřina a 3 děti. Naštěstí pro všechny se podařilo tuberkulózu zastavit, a tak se společnými silami a za pomoci dalších příbuzných pustili do hospodaření. Vdova po starším Václavovi se přestěhovala do Poučníku (nyní část Karlštejna).  K samotě Amerika patřilo 22 hektarů polí a rodina Habětínů všechno koupila až v roce 1926. Do té doby měli pozemky jen pronajaté. Na statku nebyla pitná voda, museli pro ni jezdit s dřevěnou voznicí do Královské studánky nedaleko Srbska.

Václav Habětín s manželkou Kateřinou měli celkem 7 dětí. Nejstarší František se narodil v roce 1909 a zemřel v roce 1997, Přemysl se narodil v roce 1910 a zemřel v roce 2000. Dcera Anna se narodila v roce 1913 a dožila se 76 let. Dvojčata Marie a Václav se narodila 1917, Václav zemřel v roce 2000 a Marie v roce 2006. Antonín se narodil v roce 1923 a dožil se 79 let. Nejmladší Jaroslav se narodil v roce 1926 a jediný ze sedmi dětí ještě žije (rok 2008). Koupil hájovnu Amerika v blízkosti rodového statku. V současné době žije 15 prapravnoučat zakladatele Ameriky Josefa Habětína. (rok 2008)

A jaká je současnost samoty Amerika?

Hospodářství po Václavu Habětínovi a jeho ženě Kateřině převzal v roce 1945 jejich syn Přemysl a i přes období, kdy pole a ovocné zahrady užívalo JZD Bubovice, stále na Americe bydlel se svou manželkou Bělinkou a dvěma dětmi. Nyní (2008) statek Amerika vlastní jeho syn Přemysl a se svou manželkou Markétou zvelebují odkaz předků a připravují podmínky pro hospodaření jejich syna Jana, který by měl pokračovat v rodové tradici v rámci projektu Mladý zemědělec. Rozvětvená rodina je stále v kontaktu a od roku 2008 pořádá pravidelní srazy. První se konal 6. 9. 2008.

Vy jste se prvního srazu také zúčastnila?

Samozřejmě. Přemysl Habětín, kterému se v rodině říká Sláva, pozval strýce Jaroslava Habětína s manželkou Ludmilou, tetu Jarušku Habětínovou, vdovu po Václavovi Habětínovi, potom svoji sestru a 13 bratranců a sestřenic včetně jejich rodinných příslušníků. Z  pozvaných 78 příbuzných nemohli všichni přijet. Celkem se sešlo 52 dospělých a 8 dětí. Nejstarší účastníci byli Jaruška Habětínová, které bylo 85 let a Jaroslav Habětín 82 let. Nejmladší roční Eliška Krobová a devítiměsíční Ondřej Cůbr ze setkání ještě mnoho zážitků neměli, ale jednou budou vzpomínat nad fotografiemi. Povídalo se, vzpomínalo a došlo i na prohlídku okolí. Značná část účastníků se šla projít na Rešna s pohledem na zatopený lom, který se v posledních asi 40 letech nazývá Malá Amerika. Při zpáteční cestě se všichni zastavili v hájovně Amerika. Byla to moc hezká akce a poděkování za ni patří majitelům statku Amerika. (od té doby se setkání několikrát opakovala).

To všechno jste napsala i do knihy o rodině Habětínů?

Ano a syn Stanislav mi ji v počítači upravil, zařadil tam fotografie a vytiskl. Mezi příbuznými měla velký úspěch, i když jsem tam napsala, že kdyby někdo z nich viděl popsané situace jinak nebo věděl něco, co jsem nenapsala, aby si poznatky nenechával pro sebe, ale začlenil je do příběhu.

Vy už se k této práci vracet nebudete?

Obávám se, že už na to nebudu mít čas. Chci sepsat historii rodu mého otce Příhody a pro své syny historii rodu jejich otce.

Poznámka: S Libuší Jelenovou jsem se seznámila v roce 1990 nebo o rok později. V té době berounské muzeum mělo nejen obchůdek ve Sv. Janu pod Skalou, ale také tam poskytovalo průvodcovskou službu pro zájemce o historii a pověsti o obci, kostele, klášteře, atd. Vzhledem k tomu, že bydlím ve Vráži a mám do Sv. Jana pod Skalou přes kopec, prováděla jsem tam jednou zájezd z Karlových Varů. Jeho organizátorkou byla Libuše Jelenová. Ve Sv. Janu pod Skalou měla tetu, v jejímž domku mělo muzeum pronajatou místnost na obchůdek. (Jméno jsem bohužel zapomněla, ale dalo by se dohledat v muzejním archivu.) Poté, co se Ludmila Jelenová přestěhovala do Berouna, prodávala publikace a upomínkové předměty v prodejně muzea, která se nacházela v přízemí Jenštejnského domu, kde byl vstup do muzea. Když jsem v září roku 1993 nastoupila do Berounského deníku, občas za mnou zašla a po čase jsme se spřátelily. Z jejího vyprávění jsem napsala několik článků, které vyšly v BD nebo v Echu, ale tento připravený rozhovor z roku 2008 jsem nikdy nepoužila. Zůstal v poznámkách v zásuvce psacího stolu. Usoudila jsem, že by se mohl hodit do muzea.

Jiřina Leitnerová