Z dějin řemesel města Berouna

První cechy, organizace, které začaly vznikat, aby uchránily městské řemeslníky před vnější konkurencí, byly na Podbrdsku ustanoveny v Berouně. Nejstarší zmínka o nich pochází ze 14. století. K nejvýznamnějším a nejváženějším cechům patřily cechy potravinářských řemesel.

Berounský cech mlynářů měl dlouhou historii, jeho artikule údajně potvrdil císař Karel IV. První písemné zmínky o cechu však pocházejí až z 16. století. Existence pekařského cechu v Berouně je písemně doložena ve stejné době. Z majetku pekařů se dochovala vzácná  symbolická mistrovská zástěra, kterou daroval cechu za poctivé dílo sám Rudolf II.

Dalším váženým cechem byl cech řezníků. Jejich řemeslo patřilo mezi výnosné a bylo jedním z mála, které si udrželo prosperitu i v dobách nouze. Po třicetileté válce bylo v Berouně 12 řezníků, což byl v té době největší počet řemeslníků jedné profese. Počátky cechu můžeme hledat na přelomu 15. a 16. století. Mezi početné cechy v Berouně patřily i sladovníci a mlynáři usazení na Berounce.

Členové cechů hráli i velmi důležitou roli jako zástupci v městské radě, kde se přímo podíleli na správě Berouna. Dočteme se například o primátorovi Janu Krčkovi – soukeníkovi.

Neopominutelná je společenská role cechovních sdružení, která utvářela svými rituály, jakými bylo např. jmenování mistrů nebo církevní procesí, kulturní život města.

Početné zastoupení měly i cechy krejčovský, ševcovský,

Hodiny z dílny Antonína Engelbrechta

soukenický a tkalcovský. Hlavními představitelikovodělných řemesel v Berouně byli kováři. Artikule získal kovářský cech v 16. století.  Později se jedním odvětvím černého řemesla stali berounští puškaři. Jedním z posledně ustanovených cechů v Berouně byl cech cvočkářů a zámečníků. Sdružoval k sobě také ostruháře, plechaře, kotláře a klempíře. V cechu patera řemesel, jehož počátky se datují do 2. poloviny 16. století, se postupně sešli hodináři, zámečníci, tesaři, kameníci, sklenáři, truhláři, zedníci a klempíři.

Tento cech se pravděpodobně v polovině 16. století přetvořil na sjednocení zvané „rajcech truhlářský“. Proslulost získali členové cechu Jan a Antonín Engelbrechtové, stavitelé nástěnných, přenosných i slunečních hodin.

Nejvyhlášenějšími berounskými řemeslníky byli berounští hrnčíři, a to již ve 14. století. Mezi léty 1540 – 1618 se nalézalo v Berouně celkem 12 hrnčířských dílen. Jejich výrobky se úspěšně prodávaly daleko za hranicemi města, berounské zboží mělo povolení prodeje i na pražských trzích. Vilém i Petr Vok z Rožmberka si nechali berounskou keramiku vozit do Českého Krumlova a na Třeboň. Při korunovaci krále Matyáše v roce 1611 se popíjelo víno na zdraví krále z berounských džbánků.

Konec cechů přinesl rok 1886, kdy byla podle živnostenského řádu z roku 1859 a jeho novelizace z roku 1883 založeno v Berouně společenstvo smíšených živností, kam postupně cechy přecházely.