O sbírání „švarcvaldek“ a výstavě v Berouně

„Švarcvaldky“, to nejsou jen hodiny s kukačkou. V rozhovoru s Lucií Výbornou to zdůrazňuje jejich sběratel a vystavovatel Miloš Klikar. „Konkrétně kukačky však moc rád nemám,“ dodává. „Od konce 19. století totiž jde spíš o značně kýčoidní záležitost.“ V Muzeu Českého krasu můžete nyní výstavu těchto hodin navštívit.

Co se týče hodin a hodinek, žijeme prý v neuvěřitelně banální době. A netýká se to pouze hodin, zdůrazňuje sběratel, když připomíná minulá století.

„Od určité doby začal hrát významnou roli dekor. A řemeslníci, kteří se snažili svůj výrobek prodat, museli dát prostor i zdobnosti. Dobrý řemeslník však nesměl zapomenout ani na to, aby jeho stroj byl dobrý i zevnitř,“ říká Miloš Klikar.

První „švarcvaldky“ spatřily světlo světa už v 17. století. Jejich skutečně vzácný exemplář dnes prý poznáte podle toho, že má dřevěná kolečka. „Nemají v sobě skoro žádné železo,“ říká o vzácných „švarcvaldkách“ Miloš Klikar, muž, který hodiny sbírá už 30 let.

„Začalo to právě ‚švarcvaldkami‘,“ vzpomíná, jak se jeho záliba v měřičích času vlastně zrodila. „Ze začátku jsem sbíral všehochuť. Nakonec jsem skončil u ‚švarcvaldek‘ – strašně mě totiž bavil jejich dekor: dřevěná kola, zpracování a řemeslný um,“ vypočítává.

Zajímá vás, jak zní Rolls-Royce mezi píšťalovými hodinami? Nebo jakým způsobem se vlastně vytváří zvuk „ku-ku“ v klasických nástěnných kukačkách? I to se dozvíte v záznamu celého rozhovoru.

Autor textu a fotografí: Alžběta Švarcová, Český rozhlas