Talichův fond – nehasnoucí inspirace

Podzim života nehýří vždy barvami a slunnými dny, jak by si leckdo přál a zvláště ne pokud bychom jej prožívali na sklonku 50. let minulého století v éře popisované jako mírně uvolněné po krutém zakladatelském období komunistické éry. Nebylo to jen společensko – politickým prostředím, které Václava Talicha stálo hodně sil. Do svého velmi bohatého a profesně pestrého údělu dirigenta dal celého sebe. Osobní fond ve sbírkách muzea je toho všestranným dokladem. Nejen profesní, ale i soukromá korespondence je plna postřehů a poznámek pracovního rázu. Vedle představy o obsažnosti práce dirigenta můžeme poznávat i lidské osudy a společenské poměry velmi expresivní první poloviny 20. stol. Později lze číst mezi řádky o velkých změnách. V jednom z dopisů v polovině 50. let prozrazuje: “Oral jsem poctivě svoji rovinu. Dirigoval i učil jsem. Stopy mojí tvůrčí činnosti lze snadno vyhledat všude tam, kam mne osud postavil…Cožpak si vskutku nezasloužím, abych byl ušetřen pohledu na vlastní umělecké dožití?“

Přes svou „opotřebovanou fysis“, jak sám označil největší potíž, cítil, že jsou ještě úkoly a cíle pro něž stojí zato vydat to nejlepší. Jedním z takových počinů bylo nahrání pro něj díla z nejcennější a nejváženějších – Sukova Zrání. Právě jím vítal v roce 1918 mladou Československou republiku, což ještě při generální zkoušce nevěděl nikdo z hráčů. Jednalo se tehdy o vůbec první koncert České filharmonie ve své zemi a to ještě s programem po všech stránkách velice náročným. Přepis jedno z vrcholných děl soudobé české hudby je s rukopisnými Talichovými poznámkami uložen v berounském depozitáři. A právě jím se po více než třech desítkách let loučil s hudebním světem. Nahrávka vznikla téměř náhodou při jedné ze závěrečných zkoušek. Sezóna let 1954/55 nečekaně skončila po prvních dvou z deseti naplánovaných koncertů. Dirigenta zradilo zdraví o něž se již několik měsíců obával opřít. Nevybíravé komentáře v tisku pak celé nepohodlí jen zhoršily. Se značným odstupem se mu podařilo využít pohasínajícího fyzického elánu k nahrávkám pro Gramofonové závody a Československou televizi. Většiny dalších nabídek se musel nedobrovolně vzdát.

Beroun začal nazývat svým domovem již koncem 40. let. Přes neutuchající snahu Z. Nejedlého odsunout největšího z českých dirigentů do ústraní a ztrpčovat jeho práci, zde našel útočiště a milé prostředí v klidu přírody jeho srdci blízké. Od roku 1957 jsou Brdatky přejmenovány na Talichovo údolí a Dudova vila je také známější jako Talichova. Nejedlého snahy snížit a znevážit Talichovu práci (a nejen jeho) byly definitivně poraženy dekretem ministerstva školství a kultury z roku 1957. Podnět ke jmenování národním umělcem vznesl M. Barvík (vedoucí hudebního odboru min. kultury) a celá hudební veřejnost nespokojená s nedoceněním Talichovy práce, tolik vyzdvihované v zahraničí. Nejvyšší u nás udělovaná pocta byla satisfakcí za letité křivdy a ústrky, ačkoliv se o nich i nadále mlčelo. Česká filharmonie připravila slavnostní program k příležitosti jmenování svého velkého učitele. Soubor fotografií z Talichova fondu dokumentuje několika momentkami srdečnou atmosféru této události. Nebylo tajemstvím, že dirigent není zcela zdráv, každý se s ním chtěl pozdravit, možná naposled…

Letos uplynulo 50 let od úmrtí Václava Talicha. Byl to právě Beroun, který nikdy neopustil dirigentův odkaz, a kde se konaly tzv. Talichovy dny, první koncerty věnované vzpomínce na něj. Později byl založen hudební festival Talichův Beroun doprovázený dalším společenským programem a výstavami. Talichův fond berounského muzea nepřestal být zdrojem inspirace o člověku s nezměrnou pílí, s touhou po dokonalosti, zaujetím a vášní pro hudbu a práci samotnou.

VÝSTAVA: Václav Talich (1883-1961) 19. 10. – 27. 11. 2011