Před Jenštejnským domem, sídlem Muzea Českého krasu, můžete nově vidět Kámen zmizelých. Jedná se o připomínku Židů zavražděných během holocaustu.
Tyto speciálně vyrobené dlažební kameny mají na vrchní straně kovovou destičku, do které je vyryto jméno oběti spolu s informací o roku narození a úmrtí. Jsou umístěny do dlažby chodníků v místech posledního známého bydliště člověka, kterého nacisté zavraždili za druhé světové války. V evropských městech bylo dosud instalováno několik desítek tisíc takovýchto malých kamenů.
V Berouně jich je v současnosti osm. Připomínají Otto Michalovského, rodinu Pickovu (Alois, Kateřina) a Friedovu (Ludvík, Valerie, Jiří, Jana) a Kamilu Roubíčkovou. Jejich výrobu financovaly soukromé osoby. Děkujeme všem dárcům, kteří se k 1. etapě projektu „Berounské Stolpersteiny“ připojili.
V projektu by město chtělo pokračovat. „Věřím, že se najdou další dárci, které osudy zdejších Židů zajímají a chtěli by přispět na zhotovení pamětních kamenů pro vybranou rodinu,“ uvádí starostka Soňa Chalupová s tím, že kompletní seznam obětí najdou zájemci na webu města a v květnovém Radničním listu.
Kameny zmizelých byly v Berouně odhaleny 18. dubna 2023 při vzpomínkovém aktu.
Kámen zmizelých umístěný před muzeem připomíná paní Kamilu Roubíčkovou.
KAMILA ROUBÍČKOVÁ (1880–1942)
Majitelka někdejšího vyhlášeného železářství, které zde sídlilo, příslušela do nejvýznamnější židovské rodiny v Berouně.
Roubíčkovo železářství, založené roku 1861, bylo široko daleko jediné a poptávka po nejrůznějších výrobcích ze železa a do domácnosti neustále stoupala spolu s rozvojem města.
Manželé Rudolf a Kamila Roubíčkovi se snažili, aby zákazníkům splnili veškerá přání. Za tím účelem šli neustále s dobou, např. počátkem 30. let 20. století zavedli prodej tehdejší technické novinky – radiopřijímačů. Úspěch v obchodě se odrazil nejen v rostoucím majetku, ale také v ochotě jej rozdávat potřebným, ať už se jednalo o příspěvky sociální, spolkové či jiné. Oba manželé si velmi štědrou pomocí a starostí o ostatní zřejmě zčásti vynahrazovali chybějící děti. Oba se účastnili čile spolkového i náboženského života. Všech šest zaměstnanců velkého obchodu se vyjadřovalo v tom smyslu, že si nemohli přát lepšího šéfa.
Kamila se po smrti svého muže ukázala jako minimálně stejně schopná. Mnoho z majetku představovaly pohledávky různých firem; zde se ukazoval rub Roubíčkovy dobré povahy, čehož mnozí podnikatelé zneužívali. Když byla pozůstalost konečně uzavřena, Československo již neexistovalo. Kamila se snažila udržet obchod i za sílícího antisemitismu, ale byl to předem prohraný boj a obchod byl za války tzv. arizován (vyvlastněn) nacisty.
Většinu berounských Židů nechaly místní úřady na příkaz nacistů nuceně vystěhovat do okolních vesnic s odůvodněním na nedostatek bytů. Kamila přišla nejen o obchod, ale i o svůj domov. Na jaře 1941 se musela nastěhovat do Vráže a vypomáhat zde v hospodářství. Bez manžela, zbavena majetku a všech práv, ponížena na úroveň zvířete, tady přežívala necelý rok.
Poslední dějství tragédie se odehrálo v únoru 1942: deportace přes Kladno do Terezína. Kamila již bylo přes 60 let a takto staré osoby neměly příliš velké šance, že zde zůstanou delší dobu. O dva měsíce později nastupovala do transportu do ghetta Lublin ve východním Polsku. Jednalo se o jedno z prvních likvidovaných ghett. O dalším osudu Kamily se můžeme jen dohadovat. Staří Židé skončili svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Bełżec. Když začal do komory proudit oxid uhelnatý z přistaveného nákladního auta, dost možná naposledy poděkovala Bohu, že jí nedal děti…
Podrobnosti ke berounským kamenům zmizelých najdete na webových stránkách města.
|
Vytisknout tiskovou zprávu
