Ve sbírkách berounského muzea se nalézá významný nález obří jepice z období karbonu, tedy z doby kdy na našem území vznikaly sloje černého uhlí. K objasnění doby, kdy jepice žila, je třeba kratší komentář.
Na konci starších prvohor před více jak 300 miliony lety, během takzvaného variského (dříve hercynského) vrásnění, byly vyzdviženy nad hladinu masy hornin ze dna oceánu, který se rozkládal meziseverním kontinentem Laurasií a jižní Gondwanou. V údolích mezi horskými hřebeny, v prostředí vlhkého a teplého klimatu, se v jezerních pánvích usazovalo obrovské množství rostlinného materiálu- pozdějšího zdroje mohutných slojí černého uhlí. Na území Českého masivu takto vzniklo mnoho kamenouhelných pánví. Z některých z nich zůstaly jen malé denudační zbytky. Takovou pánvičkou, původně spojenou s radnickou pánví, je štilecká nebo také tlustická pánvička. Jde o tektonicky zakleslou kru, která tak odolala pozdějšímu odnosu. Dnes se tato pánvička nachází kilometr severně od obce Tlustice.
Sloje černého uhlí objevil na Štilci kolem roku 1744 žebrácký řemeslník, hrnčíř a cvočkař Jan Jiří Schmidt při vyhledávání zdroje hrnčířské hlíny. Od té doby se zde uhlí těžilo s přestávkami až do roku 1958. Používalo se pro místní účely, v pivovarech, hamrech, sklářských hutích, zbirožských železárnách aj. Dnes jsou již sloje, zastihující spodní radnickou sloj (tzv. hořlák) zavaleny. V jámovém lomu se kromě uhlí dobýval i tzv. „tlustický brousek“, tvořený prokřemenělými jílovci, které vznikly jako produkt karbonského vulkanismu. Používal se jako atypická keramická surovina vhodná k výrobě brusných materiálů, izolátorů, sklářských pánví a obkládaček. Na bázi brousků se nachází asi 10 cm mocná vrstva tzv. „bělky“ (kaolinizovaného tufitu – sopečného popela), která dnes tvoří dno lomu. Její stěžejní význam spočívá v tom, že v ní bylo nalezeno velké množství zuhelnatělých zbytků rostlin, hl. přesliček a kapradin, které zde skončily tak jak padly, čili in situ – nebyly nijak transportovány, takže dnes můžeme interpretovat jejich původní výskyt. Největším objevem však byl v 80. letech 20. stol. nález nymfy (nedospělce bez křídel) obří jepice Bojophlebia prokopi. Nalezl jí amatérský sběratel a jeho zásluhou se jako dar dostala do sbírek berounského muzea. Jednalo se teprve o druhý nález stejného druhu u nás, první nález dospělce z Vrapic u Kladna pochází z 50. let a je uložen v Národním muzeu v Praze. Jepice Bojophlebia prokopi je největší a nejstarší jepicí na světě. Její délka s přívěsky činí 14 cm, druhá jepice od Vrapic měla rozpětí křídel 45 cm. Obě jepice zahynuly během erupce sopky, jejíž popel je strhl do bažin a spolu s ním je pohřbil na dně pánve. Obec Tlustice ocenila unikátnost nálezu tím, že si jepici dokonce zvolila do svého znaku.
|
Vytisknout tiskovou zprávu
