O umělecké litině na Podbrdsku

Přečtěte si o expozici, která byla umístěna na Státním zámku v Hořovicích (NPÚ). Vystavené exponáty byly zapůjčeny Muzeem Českého krasu v Berouně.

Na Státním zámku Hořovice byla 15 let (1995 – 2010) ke zhlédnutí expozice umělecké litiny původem z Komárova a Hořovic. V návaznosti na celkovou reinstalaci zámeckých interiérů budou od roku 2011 v bývalých prostorách expozice obnoveny byty služebnictva a panská kancelář se zámeckým archivem.

Zámek nechali na počátku 18. století vystavět pánové z Vrbna a Bruntálu v barokním stylu. Ve druhé polovině 19. století koupila celé panství hesenská knížecí rodina Hanavských, kteří dali zámek přestavět do dnešní barokně klasicistní podoby. Součástí areálu zámku je park se Sluneční branou a barokními plastikami z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Ze zámeckých interiérů je zpřístupněn např. lovecký salonek, jídelna, a knihovna. Pozornost si zaslouží také pozdně barokní stropní freska nad schodištěm od J. F. Schora a malby Karla Würbse podle Mánesova cyklu „Život na panském sídle“ v Hlavním sále. V části zámku je umístěna sbírka hracích strojků – automatofonů, sbírka her a hraček šlechtických dětí a umělecké litiny ze sbírek Muzea Českého krasu v Berouně.

Umělecká litina na Podbrdsku

Litinové výrobky se objevují od konce 16. století, v souvislosti se vznikem vysokých pecí, které mohly produkovat kvalitní železný materiál, nepostradatelný pro výrobu slévárenských produktů. Zásadním stimulem pro rozvoj slévárenství byla třicetiletá válka (1618 – 1648), která zajistila velký odbyt litinových zbrojních výrobků. Umělecká litina se objevuje v hojnější míře až v 18. století.

Rozkvět umělecké litiny na panství Vrbnů a Fürstenberků

Existenci železářství ve středních Čechách, datující se už od 14. století, umožnil výskyt železnorudných surovin. Důležitým výrobním artiklem byla litina, a to nejen užitková, ale od 18. století rovněž umělecká, která podbrdské železářství proslavila po celé Evropě. Po celá staletí byla železářská výroba založená na zkušenostech praktiků a teprve od konce 18. století se o železářskou techniku a technologii začali zajímat i odborníci, kteří vycházeli ze štiavnické báňské akademie. Kromě Jáchyma Šternberka patřil v Čechách k takovým odborníkům hrabě Rudolf z Vrbna (1761 – 1823), tvůrce slavné tradice komárovského slévárenství, jenž stál u zrodu výroby umělecké litiny. V díle svého otce pokračoval jeho nejstarší syn Eugen (1786 – 1848). Za jeho působení dosáhla sláva hořovické umělecké litiny svého vrcholu.

Výroba oblíbené umělecké litiny se rozvíjela i poté, co hořovické panství i s komárovskými železárnami koupil v roce 1852 hesenský kurfiřt Friedrich Wilhelm von Hanau, a tradice zdejší litiny nezanikla ani po další změně majitele železáren v roce 1902, kdy byly zakoupeny vídeňskou firmou C. T. Petzold, a přetrvávala ještě po 2. světové válce, kdy se železárny staly národním podnikem Buzuluk. Výroba litiny zde pokračovala ještě v 50. letech a v roce 1958 byly komárovské litinové výrobky s úspěchem vystaveny na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Ve druhé polovině 18. století se partnerem hořovické litiny staly železárny na Křivoklátsku, které byly v této době majetkem šlechtického rodu Fürstenberků. Velký rozvoj fürstenberských železáren je spojen zejména se jménem knížete Joachima Fürstenberka, zakladatele novojáchymovského hutního podniku (1817).

Vrcholné období zažíval fürstenberský výrobní komplex především po roce 1860, kdy byly majetkově připojeny také všechny železárny v Králově Dvoře včetně celého panství Králův Dvůr. Komárovské a novojáchymovské (křivoklátské) železárny se po celé 19. století, kdy si podbrdská litina podržela své výsadní postavení v rámci celých Čech, střídaly v technickém i uměleckém prvenství. Slévárenství a následná výroba umělecké litiny daly vzniknout novým profesím. Zdar celého díla závisel na zručnosti modelářů, kteří obstarávali návrh a výrobu zpravidla dřevěného modelu, zručnost formíře byla předpokladem kvalitního odlitku, jemuž dodával surovinu slévač. Při výrobě litiny se uplatňovaly slévačské postupy; základní metodou bylo odlévání do písku, kterému předcházela výroba kovového, sádrového či dřevěného modelu. Umělecká litina byla vždy pouze okrajovou částí železářské výroby a její finanční efekt nebyl významný, přispívala však k věhlasu železárny a k posílení prestiže jejího vlastníka. Na výrobcích z litiny se zobrazily proměny vkusu 19. století od prvků empíru, novorenesance, novogotiky až po druhé rokoko a secesi.

Tvůrcem slavné tradice komárovského slévárenství byl hrabě Rudolf z Vrbna (1761 – 1823). Po absolvování filozofických a právnických studií se věnoval především svým koníčkům – vedle mineralogie také hornictví a hutnictví, a proto vstoupil na slavnou báňskou akademii ve Štiavnici, kterou s úspěchem absolvoval. Kariéra císařského úředníka ho příliš nelákala, ve středu jeho zájmu bylo spíše hořovické panství, a proto byl na vlastní žádost roku 1785 ze státních služeb dočasně uvolněn.

Zájem o hornictví a potřeba finančně zabezpečit rodinu (roku 1785 se oženil s Marií Terezií hraběnkou Kounicovou – Rittberkovou) se spojily v bohulibý záměr hraběte Rudolfa celkově zreorganizovat ekonomiku hořovického panství a zaměřit se na železárenské podnikání. Jedním z nejdůležitějších kroků hraběte bylo, že na Hořovicko přivedl vynikajícího hutnického odborníka, taktéž absolventa štiavnické akademie, Václava Rosenbauma. Díky součinnosti obou mužů se hořovická litina brzy prosadila na rakouském trhu a byla všeobecně uznávaná. Po Rudolfu Vrbnovi se panství ujal jeho nejstarší syn Eugen (1786 – 1848), za jehož působení sláva hořovické litiny ještě vzrostla. Vrbnovská litina si v této době získávala věhlas i vynikajícími umístěními na průmyslových výstavách – komárovské výrobky získaly první místo na třetí a čtvrté Zemské průmyslové výstavě v Praze v roce 1829, respektive 1831, stejné umístění si vydobyly v roce 1835 na Celorakouské výstavě ve Vídni.

Poslední Vrbna na Hořovicích, syn Rubena Dominik (1811 – 1876) bohužel nespatřoval svůj životní cíl v železářském podnikání a stále se prohlubující majetkové potíže ho nakonec donutily celé hořovické panství, včetně komplexu železáren, roku 1852 prodat hesenskému kurfiřtovi Friedrichu Wilhelmovi, knížeti z Hanau (1802 – 1875). Za správy německého rodu sláva hořovické litiny nezanikla, ale pokračovala úspěšně dále. Její nejviditelnější připomínkou je z velké části litinový pavilón zvaný „hanavský“, který byl postaven roku 1891 pro vystavení vlastních exponátů železáren hořovického panství na Jubilejní výstavě v Praze. Po skončení výstavy byl pavilón věnován hlavnímu městu Praze a roku 1895 přemístěn na Letnou, kde je možno jej obdivovat dodnes.

Funerální (hřbitovní) litinu produkovala především fürstenberská huť v Novém Jáchymově, jejím typickým výrobkem byly novogotické náhrobky a pomníky či kříže s litinovým korpusem Krista. Tyto železárny také například vyrobily pomník Josefa Jungmanna, který stojí před jeho rodným domkem v Hudlicích.

Místem, kde lze vidět celou řadu těchto památek včetně mříží obklopujících hroby, je novojáchymovský „lesní“ hřbitov. Příklady komárovské práce pak lze vidět například na hřbitově v Žebráce.