Městské muzeum v Žebráku

Historie muzea

Městské muzeum v Žebráku bylo založeno v roce 1925 a původně sídlilo v místnosti bývalého hostince v městské radnici. Pro veřejnost bylo muzeum otevřeno 22. května 1927. Přírodopisné oddělení obsahovalo horniny a minerály z okolí města (vápenec, křemenec, baryt, wavellit aj.) a sbírku zkamenělých rostlin zvláště z permokarbonské štilecké pánve.

V současné době sídlí Městské muzeum v Žebráku spolu s Městskou knihovnou v Žebráku a Základní uměleckou školou v Žebráku v budově bývalé školy na hlavním žebráckém náměstí. Pracovníci berounského muzea dlouhá léta poskytovali žebráckému muzeu metodickou a odbornou pomoc. V letech 1970 – 1971 např. instalovali v Žebráku stálou expozici. Jedna síň byla věnována geologii blízkého okolí města. Autorem libreta této geologické expozice v Městském muzeu v Žebráku byl V. Lysenko. V roce 1984 založil geolog berounského muzea V. Petr přírůstkovou knihu přírodovědných sbírek, kde jsou zapsány veškeré přírodovědné sbírky Městského muzea v Žebráku.

Ke dni 1. prosince 1988 převzalo v rámci integrace muzeí Okresní muzeum v Berouně do správy Městské muzeum v Žebráku jako pobočku. Pracovníkům berounského muzea předával sbírky kustod žebráckého muzea pan Josef Sojka, jehož funkce byla po předání sbírek zrušena. Pracovníci berounského muzea provedli inventarizaci předaných přírodovědných, archeologických, historických, etnografických, výtvarných, knihovních a archiválních sbírek. Sbírky řádně zapsali a uložili. Kromě toho demontovali dosavadní stálé expozice z let 1970 – 1971. Od roku 1994 jsou v Městském muzeu v Žebráku pro veřejnost otevřeny dvě stálé expozice: „Z dějin města Žebráku“ a „Galerie Jaroslava Hněvkovského“. Kromě toho připravují pracovníci Muzea Českého krasu v Berouně ve své pobočce v Žebráku na každou sezónu jednu výstavu.

Stálé expozice

Z historie města Žebráka

Tato stálá expozice, revitalizovaná v roce 2019, přibližuje návštěvníkům dějiny královského komorního města Žebrák a seznamuje také s významnými zdejšími rodáky. K nim patřili národní buditelé bratři Jan Nejedlý, kněz Vojtěch Nejedlý a obrozenecký básník Šebestián Hněvkovský. Žebrák se stal načas i působištěm a zdrojem inspirace pro Karla Jaromíra Erbena, pocházela odtud jeho manželka Barbora Mečířová a v prostředí žebráckého pivovaru se odehrává děj Erbenovy divadelní hry „Sládci“.

Jméno Žebrák není odvozeno od chudoby, pomineme tedy různé pověsti o chudých studentech, ale od žebra. Ve staročeštině se takto označoval i úzký a strmý svah. Latinská podoba Mendicus a německá Bettlern vznikla doslovným překladem českého výrazu Žebrák.

První písemná zpráva o existenci trhové vsi pochází z roku 1280. Zřejmě ještě za Zajíců z Valdeka byla povýšena na městečko. V roce 1336 přešlo do majetku krále Jana Lucemburského a jeho následovníků. Roku 1396 byl Žebrák povýšen na město králem Václavem IV. Ten nechal posílit hradby, které byly prolomeny třemi branami – Plzeňskou, Pražskou a Hradní. Roku 1425, poté co neúspěšně obléhali hrad Točník a Žebrák, vydrancovali a vypálili město Žebrák husité. V roce 1611 je vydrancovalo ustupující pasovské vojsko. Další pohromy, které město sužovaly, byly požáry. Největší pohroma postihla Žebrák v roce 1639, kdy byl takřka zničen vpádem Švédů. Celé město bylo vypáleno a mnoho nechybělo, aby zcela zpustlo. V ruinách přebývalo pouze 10 lidí. Po Švédech přišli opět císařští vojáci. Ani v 18. století nebylo město ušetřeno živelných a válečných pohrom. V roce 1714 opět vyhořelo a za válek v době vlády Marie Terezie v roce 1744 a 1757 jím prošla několikrát cizí vojska, která sice ve městě neřádila tak jako za třicetileté války, ale potraviny a píci brala. Roku 1780 zachvátil město požár, při kterém vyhořel i kostel sv. Vavřince, děkanství a škola. Roku 1812 bylo skupinou žebráckých studentů založeno zdejší ochotnické divadlo, soubor nesoucí jméno Karla Jaromíra Erbena je v Žebráku činný dodnes. Prvním představením se stala jednoaktovka „Krejčí Divíšek“, součástí divadelní historie je též kronika založená Václavem Špalkem i album s fotografiemi jednotlivých herců. Dne 28. června 1829 se narodil v Žebráku budoucí historiograf města Ludvík Vorel. Roku 1864 byl z podnětu L. Vorla a P. M. Hněvkovského založen spolek Hlahol, který působil až do roku 1884. V roce 1869 byla založena tělovýchovná jednota Sokol. Dne 26. května 1925 vzniklo Městské muzeum.

Spolu s historickým přehledem událostí je možné zhlédnout opis listiny krále Václava IV., kterou povyšuje městečko Žebrák na město a dále ukázky typářů a rychtářského práva ze 17. až 19. století. Historická expozice je doplněna městskými a cechovními truhlami a pokladnicemi.

Část expozice věnovaná významným rodákům a buditelům se zaměřuje především na osobnosti Šebestiána Hněvkovského, Jana Nejedlého a Vojtěcha Nejedlého.

Šebestián Hněvkovský (19. 3. 1770, Žebrák – 7. 6. 1847, Praha)

Pocházel z nemajetných poměrů, vystudoval piaristické gymnázium v Berouně a v Praze. Během studií se zajímal o poezii, historii, hvězdářství a estetiku. Vystudoval práva a filozofii. Zasedal v magistrátech několika českých měst. Roku 1805 přišel Hněvkovský jako rada do rodného Žebráka, kde působil až do roku 1826. Při úřední práci měl dost času věnovat se četbě a psaní vlastní tvorby. Část života prožil jako purkmistr v Poličce a od roku 1836 do smrti žil na odpočinku v Praze. V expozici jsou vystavena některá jeho básnická díla, např. „Děvín“ a „Jaromír“.

Vojtěch Nejedlý (17. 4. 1772, Žebrák – 7. 12. 1844, Žebrák)

Již jako student gymnázia v Praze se zabýval literaturou a cizími jazyky. Po studiích filozofie a teologie se stal knězem. Kaplanoval v řadě míst až byl v roce 1826 jmenován děkanem v Žebráku. Na všech místech, kde působil, proslul jako výborný vlastenecký kněz – buditel.

Z jeho tvorby si získaly oblibu drobné básně, z nichž některé v písních zlidověly. Například „Ukolébavku“ zhudebnil Jan Jakub Ryba. V expozici jsou vystavena nejen některá jeho díla, např. „Bohyně“, „Ladislav a dítko jeho“ a „Karel čtvrtý“, ale také dopis bratrovi, jím vydané osvědčení a úmrtní list V. Nejedlého.

Jan Nejedlý (23. 4. 1776, Žebrák – 31. 12. 1834, Praha)

Mladší bratr Vojtěcha Nejedlého. Studoval v Praze nejdříve piaristické gymnázium, pokračoval na filozofické fakultě a v roce 1795 dostudoval práva. Ještě za studií se zajímal o estetiku a klasickou i moderní literaturu. Byl výborným znalcem češtiny a v roce 1801 převzal po F. M. Pelcovi stolici českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Později se stal zemským advokátem s rozsáhlou a výnosnou praxí, což ho hmotně zabezpečilo a vyneslo mu i společenskou prestiž. Jeho nejvýznamnějším dílem je učebnice české gramatiky pro Němce. Vynikl též jako překladatel. V letech 1806 – 1809 vydával literární čtvrtletník „Hlasatel český“. Vystaveny jsou jeho osobní věci – kabát a vesta, které byly součástí úřednické uniformy, dále oznámení o zahájení působnosti J. Nejedlého jako profesora české literatury na pražské univerzitě z 31. října 1801.

Další část historické expozice je věnována řemeslům, které byly zastoupeny v Žebráku.

Podle Tereziánského katastru (18. století)
3 krejčí, 1 truhlář, 5 řezníků, 4 pekaři, 3 bednáři, 1 kolář, 1 jirchář, 2 mydláři, 1 punčochář, 1 puškař, 2 hrnčíři, 1 zedník, 1 zedník, 1 kloboučník, 1 zednický tovaryš, 1 řemenář, 2 ševci, 1 tesařský tovaryš, 2 kramáři, 1 provazník

Ve spisech jsou uvedeni podruzi a neusedlí řemeslníci, většinou se bídně živili:
1 městský sládek, 1 kloboučník, 1 zednický tovaryš, 11 nádeníků, 1 pomocník v pivovaře, 2 bednáři, 2 pekaři, 1 řemenář, 1 lazebník, 1 šenkýř, 3 ševci, 1 tesařský tovaryš, 2 krejčí, 1 provazník, 1 hrnčíř, 1 koželuh, 1 tkadlec, 1 kramář, 1 perníkář, 1 hrobník, 2 pastevci.

Galerie Jaroslava Hněvkovského

Jaroslav Hněvkovský, „Malíř Indie“ nebo „Slovanský Gauguin“, jak ho nazývala výtvarná kritika, se narodil 10. dubna 1884 v písmácké měšťanské rodině, z níž vyšel i neméně slavný jeho předek vlastenecký básník a buditel Šebestián Hněvkovský. Po studiích na reálce a Vysoké škole technické v Praze, vstoupil do státních služeb a působil jako geodet v Bosně. Brzy se však nadobro rozhodl pro malířskou paletu a roku 1907 odjel do Itálie, kde ještě téhož roku vstoupil na malířskou školu do Regio Instituto di belli Arti di Roma.

V Římě se také poprvé setkal s malířem Otakarem Nejedlým. Jejich touha uniknout západní civilizaci vyústila v plán bohémské cesty na Cejlon a do Indie, na níž se vydali roku 1909.

J. Hněvkovský zůstal v Indii až do března 1913 a po válce tam přijel znovu. Reagoval na Indii přímo bytostně a propadl jí zcela a navždy. Indie se mu stala osudem a trvale poznamenala veškerou jeho uměleckou tvorbu. Učarovala mu kéralská příroda, věčně zelená, bujná a divoká, s krásnými, bezelstnými lidmi. Načas se dokonce uchýlil k primitivnímu kmeni Kánikarů do horské džungle a žil a lovil tam s nimi.

Hned po návratu vystavoval Hněvkovský svou indickou tvorbu v Praze a poprvé vzbudil pozornost ve výtvarných kruzích i širší veřejnosti. Jeho indické reminiscence dávaly vznik novým obrazům, které pak proslavily českého malíře na výstavě v Londýně roku 1921. Zaujaly tam i básníka Rabíndranátha Thákura, který v Anglii právě pobýval a ten ho okamžitě pozval do své vlasti. Hněvkovský tentokráte navštívil i severní část země, maloval na Thákurově škole v Šántiniketanu a svou druhou indickou cestu skončil opět na milovaném Jihu (1922 – 1923).

Větší soubor obrazů s indickou tématikou vystavoval Hněvkovský ještě roku 1927 v Praze a tehdy vyšly i jeho dvoudílné Malířovy listy z Indie. Jsou to převážně dopisy matce. Ve svém pražském ateliéru oživoval pak Hněvkovský indické vzpomínky v nových a nových malbách až do samého sklonku svého života. Zemřel v Praze 8. června 1956.

Na podzim 1970 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Náprstkově muzeu posmrtnou výstavu Hněvkovského obrazů s indickými náměty, která znovu připomněla pozoruhodný umělecký odkaz tohoto českého malíře a měla ohlas i v samotné Indii.

V Městském muzeu v Žebráku je instalována stálá výstava tohoto svérázného umělce, který odtud vykročil do světa, doplněná mnoha fotografiemi a soudobými památkami na jeho romantické cesty na Východ.