foto: Lenka Pukančíková
Ve 14 hodin se otevřela vrata Jenštejnského domu a ven vyšli účastníci v oblečení z doby první republiky. Někteří si na nich dali opravdu záležet. Cestujících se před muzeem sešlo ze začátku několik. Posléze se k nim přidal průvodčí Berounské elektrické dráhy a skupinka dětí ze školní družiny ze Závodí. Průvod cestujících jednou obešel náměstí a zastavil se u kašny, kde jsme si účastníci stoupli do řady a začali vyhlížet tramvaj. Průvodčí jim prodal jízdenky a už zbývalo jen čekat, zda tramvaj, která minulý rok nepřijela, letos opravdu dorazí.
A opravdu se tak stalo. Vize našich pradědečků, díky které se celý happening uskutečnil, se naplnila. Od Jenštejnského domu se začalo ozývat supění tramvaje a pískání brzd. Tramvaj byla svým vzhledem na naši dobu velice moderní, ale o to více jsme si v ní mohli užít většího pohodlí.
foto: Lenka Pukančíková
Na nástupišti začalo být rušno a do vozů se začaly hrnout první cestující. Pro velký zájem a možná i díky levnému jízdnému se do vozů nevešli všichni. To ale vůbec nevadilo, protože pro zbytek cestujících se obě soupravy vrátily. Cestující si mezitím zpříjemnili čekání hudbou ze starého flašinetu, který mezitím zahrál i šest různých skladeb.
Druhý berounský happening se podle ohlasu všech účastníků vydařil. Už nyní jsou všichni zvědaví, jaká další překvapení přinese třetí happening „Čekání na tramvaj“, který se uskuteční opět za rok v pátek před jarními hrnčířskými trhy.
FOTOGRAFIE
foto: Romana Nekvidová
|
Vytisknout tiskovou zprávu
Již po druhé se sešly děti naší školní družiny s pracovníky muzea, aby společně splnili alespoň na jeden den přání našich prarodičů, čekání na tramvaj.
Je pátek 4. května 2012 a my ve školní družině již týden žijeme skvělou akcí, kterou je „Čekání na berounskou tramvaj“. Nejprve vymyslet a doma připravit oblečení, které nosili naši prarodiče v období 1. republiky. A potom? Vloni jsme moc dlouho na tu tramvaj čekali, a ona stejně nepřijela. Jak to bude vypadat letos? Přijede? Uvidíme!
Jsme po obědě. Chvíli odpočinek a začínáme se oblékat. Je čas se připravit a vyrazit do ulic na zastávku tramvaje na Husově náměstí. Každý dle svých možností se na akci připravil. Někdo to pojal úplně skvěle a letošní „Čekání na berounskou tramvaj“ si opravdu do slova a do písmene užil. Odcházíme do Muzea Českého krasu, kde se také již připravují pracovníci muzea. Po krátké době se otevírají dveře a osazenstvo muzea odchází. Za nimi se řadí další účastníci akce z řad naší školní družiny. Procházíme podél štítových domů a směrujeme na Husovo náměstí do středu. Lidé se na nás dívají, prohlíží si nás, co se to tu vlastně děje. Děti zdraví kolemjdoucí, někteří z nich se táží, co to má znamenat. A my odpovídáme: „Jdeme čekat na tramvaj, až přijede. Pojďte s námi!“ Nikdo se však nepřidal. Dostáváme se k cíli, představujeme si, kde asi budou ty koleje. Krátíme si chvíli povídáním si, prohlížíme si jeden druhého. Na zastávce nás vítá pán Patrik Pařízek, průvodčí prodává lístky. Cena činí 10 korun. Děti se ozývají, že o tom nevěděly, že se budou prodávat jízdenky. Ale pozor, to bylo jenom jako. Pán průvodčí rozdává dětem lístečky a upozorňuje na to, že nesmí je ztratit, neboť by se potom do tramvaje nedostaly. Lístky jsou rozdány a my pořád čekám a pořád se nic neděje. Pan Pařízek otevírá flašinet a my si jej se zájmem prohlížíme. S tím prý kdysi chodili lidé a vyhrávali. I my jsme si dnes zahráli. Je to zajímavý hudební nástroj. Ale pozor! Něco se začíná dít. Koukáme kolem sebe, rozhlížíme se po náměstí a najednou u muzea vidíme jakýsi chaos. Co se asi děje? Necháme se překvapit a uvidíme. Ano, ano. Od muzea vyjíždí tramvaj s dětmi školní družiny. Odjíždí od muzea a směruje na střed Husova náměstí. Přijíždí do stanice. Děti nastupují a všichni kolem sledují. Objíždíme část náměstí a vracíme se zpět na zastávku čekání. Děti vystupují a nastupují pracovníci muzea s dalšími našimi dětmi. Jedou kolem náměstí a též se vrací na zastávku čekání. Z řad dětí slyšíme: „To je dobře, letos alespoň přijela a my se dočkaly“. A to je dobře! Opět jedná krásná vydařená akce, která nám se moc líbí. Pan Pařízek se s námi loučí, paní ředitelka muzea nám děkuje a předává nám malou pozornost. Pan Pařízek připomíná: „A příští rok opět v květnu je to na nás. Tak přijďte a my se na vás budeme těšit.“ „Ano, my určitě přijdeme.“ Pomalu a jistě se seřazujeme a odcházíme spokojeně zpět ke škole. Máme dobrý pocit z toho, co jsme si loni slíbili, se uskutečnilo a tramvaj opravdu přijela. Tak zase za rok!